Tohle je erb našeho rodu, nemáme šlechtický původ, ale erb jsme si nechali udělat.. pokud Vás zajímá jeho vznik a historie - klikněte
Statě a dokumenty o Riedlech"
V této kapitole jsou shromážděny články, které se nějakým způsobem dotýkají lidí, kteří svým jménem
„ Riedl“ jméno zviditelnili nebo proslavili.
Tito nositelé jména Riedl nejsou dosud zařazení do žádné souvislosti s dosud zpracovanými jednotlivými
rody Riedlů. Je to pouze k přečtení a případně jako inspirace dalším badatelům po hledání těch svých
Riedlů.
Zámecká knihovna Dalovice
Petr Mašek
Statek Dalovice (Dallwitz) zakoupil v roce 1872 Bedřich Riedl z Riedelsteina a v roce 1899 zde nechal
postavit pseudorenesanční zámeček. Rodina Riedlů pochází ze západočeských Kraslic. V roce 1854 byl
Jan Křtitel Riedl (1801–1858) povýšen do šlechtického stavu s přídomkem z Riedelsteina.
Zámek Dalovice patřil Riedlům z Riedelsteina až do roku 1945, kdy se stal majetkem československého
státu.
Základ riedlovské knihovny se utvářel již delší dobu před jejich povýšením do šlechtického stavu. Rodinnou
památkou v pravém slova smyslu je německá bible vydaná v Norimberku v roce 1763 (sign. 368) s genealogickými
vpisky kraslických Riedlů od konce 18. do poloviny 19. století.
Po Janu Riedlovi, prvním šlechtici tohoto rodu, nezůstala v knihovně žádná kniha, pouze po rodině
jeho ženy Ottilie Baumgärtnerové nalezneme jeden svazek. Největším budovatelem dalovické knihovny byl však
Bedřichův nejmladší syn Eduard.
Několik svazků z 19. a počátku 20. století pochází z knihovny rytířů Walcherů z Uysdalu. Z dalších majitelů
jednotlivých knih můžeme uvést: Valentin Anton svobodný pán z Schneidtu, který byl v polovině 18.
století kanovníkem v Aschaffenburgu, Josef Lanner, F. Z. M. Hauslab, železářský magnát Bethel Henry Strousberg
(majitel knihovny na zámku Zbiroh), B. Bagge, B. Josst, Fr. W. Klenner, Carola Woerishoffer, Paul Fiedler,
Iacob Loewi, Karl Zöpritz, Charles Barry a Dr. Giehne.
Dnešní fond zámecké knihovny Dalovice obsahuje přes 1200 svazků, z toho 225 tisků 18. století a dva právnické
spisy ze 17. století, vytištěné ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1688). Tisky 18. století jsou německé a
francouzské, zaměřené v první řadě na historii.
>Dalovická knihovna obsahovala původně velkou sbírku německé, anglické i francouzské cestopisné a geografické
literatury, zejména o zemích Afriky, Asie, o Indii, Číně, Japonsku, Egyptě a dalších zemích. V roce 1949 bylo 514
svazků těchto spisů předáno Orientálnímu ústavu v Praze.
>Velmi četná je beletrie a poezie 19. a počátku 20. století (A. von Chamisso, J. Paul, W. Scott, B. Shaw a další),
setkáme se s reedicemi spisů německého básníka Karla Theodora Körnera
Díky příbuzenským vztahům Riedlů byla dalovická knihovna obohacena také některými americkými tisky, tisky německých
vystěhovalců ve Spojených státech (např. i pohřební proslovy a kondolence vytištěné po úmrtí Osvalda a Anny
Ottendorfových).
Perla empíru - Nový zámek v Dačicích
národní kulturní památka
>Dačice byly v 16. století centrem rozsáhlého panství Krajířů z Krajku, šlechtického rodu pocházejícího z
Korutan. Ti zde nejprve nechali postavit tzv. Starý zámek (dnes sídlo Městského úřadu), renesanční stavbu s cimbuřím,
která byla dokončena v roce 1579. Nový zámek, rovněž v renesančním slohu, postavil v roce 1591 pro Oldřicha Krajíře
(+ 1600) italský stavitel Francesco Garof de Bissone. Heinrich Karl z Osteinu (1693-1742) nechal renesanční zámek
přestavět barokně a nově zařídit. V roce 1809 přešel zámek dědictvím na šlechtický rod Dalbergů, pocházející z
Horního Porýní. Karl Anton Maximilian z Dalbergu (1792-1859) byl iniciátorem empírové úpravy průčelí zámku,
kterou byl pověřen vídeňský architekt Riedl. Ve třicátých letech 19. stol. byly v empírovém duchu
upraveny architektem Karlem Schlepsem také interiéry v prvním poschodí reprezentačního křídla a zejména schodiště,
které je vynikající ukázkou empírové architektury u nás. Poslední úpravy za Friedricha z Dalbergu (1863-1914) v roce
1909. Podle projektu vídeňského architekta Hanse Prutschera byla vybudována novobarokní kaple a pozdně secesní
knihovna. Po smrti Johanna z Dalbergu (1909-1940) se stal zámek nakrátko majetkem rodu Salm-Salm, v roce
1945 však byl zestátněn a zpřístupněn veřejnosti.
Atmosféra zámku je dnes prosycena tikáním dobových hodin, každá místnost vás přivítá bohatou květinovou výzdobou.
Současná expozice představuje umělecké řemeslo empírového období z počátku 19. století, tedy z doby Napoleonovy.
Dětský pokoj, malá jídelna, zrcadlový sál, napoleonský a francouzský salon jsou zařízeny nábytkem s typickými empírovými
výzdobnými motivy - šípy a kopími, zlacenými zvířecími hlavami a tlapami. Pokoje vzbuzují dojem přítomnosti dřívějších
majitelů. Máte pocit, že se každou chvíli otevřou dveře a oni vejdou.
Rekonstrukce fasád, hospodářského křídla, nádvoří a vstupu do zámku v letech 1990-1996 zhodnotila dačický Nový zámek pro
současnost. Zámek tak skýtá návštěvníkům možnost kulturního zážitku prohlídkou jeho interiérů, prohlídkou expozic a
výstav městského muzea, které sídlí v jižním křídle. Návštěvníci si mohou odpočinout na nádvoří či se projít rozlehlým
zámeckým parkem. Za letních večerů ožívá nádvoří koncerty a divadelními představeními
Zámek je ve správě Státního památkového ústavu v Českých Budějovicích.
O sklářích v Kristiánově
Deník Jablonecka - 5.9.2003
Jizerské hory - Kristiánov, sklářská osada v Jizerských horách, ožije v sobotu tradiční mariánskou poutí. Dřívější
příbytek huťmistra, Panský dům, se změní v chrám pod širým nebem, kde mše svatá zahájí pouť, jejíž počátky sahají
až do devadesátých let 18. století. V druhé polovině 20. století tu vznikla stálá expozice jabloneckého Muzea skla
a bižuterie.
Někdejší sklárnu na Kristiánově dal vystavět Johann Leopold Riedel, právem nazývaný králem všech sklářů v
Jizerských horách. Jeho slavný rod položil základy tradiční sklářské výrobě v celém kraji. "Na pozemku o výměře 24
jiter a 205 sáhů byla povolena stavba sklárny, mlýna, pily a dvou domků pro skláře," popisují historické prameny
události roku 1775. Na počest majitele panství, hraběte Christiana Philip Clam-Gallase, byla osada nazvána Christianshal
- Kristiánov. Hrabě také na stavbu poskytl zdarma dřevo za svých revírů. Ještě téhož roku na podzim se přestěhoval
huťmistr z Nové louky do kristiánovského roubeného Panského domu. Do hutě si přivedl skláře z Antonínova a Karlova.
Pec kristiánovské osady byla poprvé roztopena na Tři krále roku 1776 a brzy si sklárna našla široký okruh zákazníků.
"1. září roku 1779 zavěsil Riedl na Kristiánově zvon zasvěcený sv. Františku Serafinskémua 1. dubna 1780 vyčlenil
finance na plat místního duchovního správce, kterému zřídil stavení před Panským domem," uvádějí dále historické
prameny. Sklárna se v rodině Riedlů dědila z pokolení na pokolení. Posledním kristiánovským huťmistrem byl
Leopold Riedl, za jehož působení 16. července 1886 zachvátil huť požár. Ten však byl pouhým varováním. Ničivé
plameny, na které už hasiči nestačili, vyšlehly na Kristiánově 7. srpna 1887. Popelem tehdy lehla sklárna, kterou se
už nepodařilo obnovit, a budova školy.
Výroba se proto přesunula roku 1881 do Rýnovic.
O sochařském rodu Riedlů
Miroslav Kabeláč, kronikář města
Na přelomu 17. a 18. století žila ve Velkém Šenově rodina sochařů Riedlů, zdejších mistrů baroka. Význačným
představitelem této rodiny je sochař Kristián Riedl, autor sochy svatého Jana Nepomuckého, jež stojí na můstku
u domu č. p. 127. Socha má zdobený podstavec, celá je z pískovce, tohoto častého materiálu barokních umělců kamene.
Podle archívních dokumentů uzavřel také tento umělec 25. 10. 1740 s hrabětem Salmem smlouvu, v níž se zavazoval, že
provede výzdobu přední brány lipovského zámku. S díly Kristiána Riedla se však můžeme setkat i v jiných
místech výběžku.
Roku 1736 totiž dokončil sochu svatého Leopolda, jež byla určena k výzdobě hlavního vchodu vilémovského kostela. Na
základě další smlouvy postavil před již uvedeným kostelem můstek přes potok a také jej vyzdobil čtyřmi sochami.
Hrabě Salm se však obracel se svými zakázkami i na jiné členy tohoto rodu. Například v roce 1770 pověřil lipovského
sochaře Josefa Riedla a také jeho syna Jana Josefa z Velkého Šenova zhotovením sochy svatého Josefa, čtyř andělů a
čtyř váz s Marií. Zajímavý je dovětek smlouvy, který předpokládá, že pokud otec Josef Riedl zemře, dílo dokončí jeho
šenovský syn.
V souvislosti s již jmenovaným Kristiánem Riedlem připomíná kronikář Jindřich Píša chabařovického rodáka
Jana Jiřího Riedla a upozorňuje na nejasné okolnosti jeho případného příbuzenství k této rodině. Zároveň však
Jindřich Píša dodává, že Kristián a Jan Jiří Riedlové zanechávají po sobě sochy ze stejného období a z toho
usuzuje, že Jan Jiří Riedl nejen že patřil k tomuto sochařskému rodu, nýbrž také pracoval v jeho společné dílně
s Kristiánem Riedlem.
Sochy v areálu vilémovského kostela
Kostelík v naší obci je dnes ceněn jako kulturní památka mimo jiné také pro své působivé umístění ve stráni a nevšední
sochařskou výzdobu na přístupovém schodišti a na mostě před ním. A to už celý tento vstupní prostor nevypadá zdaleka tak
dobře, jako kdysi. Kostel nechal postavit v letech 1728-1731 hrabě Leopold Salm-Reiferscheidt, tehdejší majitel lipovského
panství. V roce 1736 dodal šenovský sochař Kristian Riedl sochu sv. Leopolda a desku s erbem, obě díla se nacházejí
na průčelí kostela.
Tentýž umělec je autorem šesti soch světců (Jana Nepomuckého, Václava, Vojtěcha, Šebestiána, Rocha, Rosálie) a dvou andílků,
které vroubí schodiště ke kostelu. V roce 1744 byl postaven klenutý most přes potok, který ozdobil čtyřmi sochami opět
Kristian Riedl. Dnes jsou zachovány pouze dvě, a to sv. Anna a sv. Josef. Ztraceny jsou sochy sv. Floriána a sv. Donáta.
Proč právě tito světci byli vybráni pro výzdobu zdejšího kostela se dnes můžeme jenom domýšlet. Jistě tu záleželo na vůli
hraběte Leopolda a jeho manželky Marie Anny, jejich rozhodování nepochybně ovlivňovala obliba a proslulost jednotlivých
světců jakož i schopnosti, které jim byly připisovány. Kým tedy tito světci za svého života byli a ochránci čeho či koho
se stali?
Sv. Leopold(zemřel 1136), rakouský markrabě. Zasloužil se o rozkvět Vídně, založil klášter v Klosterneuburgu a
Heiligenkreuzu. Je nazýván Leopoldem III. Pobožným
Sv. Josef(zemř. v 1. stol.), manžel Panny Marie, matky Ježíše Krista. Je patronem tesařů, dřevorubců, kolářů,
truhlářů a celníků.
Sv. Vojtěchpražský biskup z rodu Slavníkovců, založil klášter v Břevnově. Právě před 1000 lety byl zavražděn na
misii k pohanským Prusům. Je patronem pražské arcidiecéze a českého kněžstva, spolupatronem české země.
Sv. Florian(zemřel 303), římský voják, umučený pro víru v Horním Rakousku. Je patronem hasičů, zedníků a kominíků.
Sv. Jan Nepomucký(1340-1393), generální vikář pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Na příkaz krále Václava IV.
při vyřizování králova sporu s arcibiskupem mučen a poté shozen z Karlova mostu do Vltavy. Je patronem kněží,
mlynářů, lodníků, vorařů a mostů.
Sv. Anna(1. stol. př. Kr.), matka sv. Panny Marie.
Sv. Rochus(1295-1327), jako mladý sirotek na pouti do Říma ošetřoval ve špitále nemocné morem, až se sám nakazil.
Uzdravil se však a vrátil nepoznán domů. Strýc, který spravoval jeho majetek ho nechal uvěznit jako tuláka a Roch po
útrapách ve vězení zemřel. Z tabulky nalezené po jeho smrti se teprve lidé dověděli, kým skutečně byl.
Sv. Rosálie(zemř. asi 1180) šlechtična, vyrůstala na dvoře sicilského krále. Odešla do kláštera, ale ani tam
nenašla touže- ný klid. Proto se stala poustevnicí a žila v jeskyni na hoře Monte Pelegrino poblíž Palerma.
Je patronkou proti moru.
Sv. Václav(zemř. 935), český kniže zavražděný bratrem Boleslavem I. Patron české země.
Sv. Šebestian(zemř. 288), římský voják. Po prozrazení, že že je křesťanem byl přivázán ke sloupu a vojáci do
něj stříleli z luků. Všichni mysleli, že je mrtev, ale byl jen v bezvědomí. Péčí vdovy Ireny, která si ho vzala domů,
se uzdravil. Znovu předstoupil před císaře Diokleciána a vyzval ho, aby přestal křesťany pronásledovat, císař ho však
nechal ubít sochory. Sv. Šebestián je ochráncem proti moru a patronem válečných invalidů.
Kromě světců nejvyšších, členů svaté rodiny, zemských patronů a patronů obou hraběcích manželů jsou tu zastoupeni
významní ochránci majetku a zdraví. Což jistě mělo svůj význam, neboť hrabě byl „proslulým válečníkem na poli
tureckém“ (J. V. Šimák) a vedl dosti
100-letý Prof. Dr. ing Rudolf Riedl
Převzatý článek o dožitém jubileu profesora Riedla ze dne 26.08.2003.
8. 11. 1907 - se v Jihlavě narodil Otakar Riedl,
profesor Ing.,
vedoucí katedry lesnickotechnických meliorací LF Vysoké školy zemědělské v Brně, od r. 1962, v letech 1963-1966
děkan LF VŠZ v Brně, pak konzultant - profesor
Narodil se v rodině strojvůdce, po maturitě na Českém reformním gymnáziu v Jihlavě vystudoval lesnickou fakultu
Vysoké školy zemědělské v Brně (1931, získal titul lesní inženýr). Potom nastoupil do služby pro zahrazování
bystřin v Užhorodě. V závěru roku 1938 byl nucen se vrátit do Brna, kde řídil lesnickomeliorační práce až
do roku 1958. Již od roku 1951 jako docent působil externě i v ústavu prof. dr. L. Skatuly, kde přednášel nauku
o melioracích, o zakládání a pěstování větrolamů. V r. 1958 byl ustanoven vedoucím odboru meliorací a pozemkových
úprav Ministerstva zemědělství v Praze. Po roce 1961, po odchodu prof. Skatuly na odpočinek, přešel již s plným
úvazkem na brněnskou LF VŠZ, kde se ujal vedení katedry lesnickotechnických meliorací. V roce 1962 byl jmenován
profesorem a v letech 1963-66 vykonával akademickou funkci děkana lesnické fakulty, po odchodu do důchodu
působil několik let jako profesor-konzultant. S kolektivem profesorů se podílel na zpracování celostátní učebnice
Lesotechnické meliorace v roce 1974 a o její kvalitě svědčí, že byla přeložena i do angličtiny a vydána v
koprodukci nakladatelství Elsevier Amsterdam se Státním zemědělským nakladatelstvím v Praze v roce 1984. Zemřel
12. 6. 1990 v Brně (viz nekrolog LP 1990, s. 428-429 a LP 1987, s. 521-522).
domněnka
Do Jihlavy vedla také cesta "syna" od rodičů Johanna Capistrana Riedla (* 11.9.1849) a jeho ženy Elizabeth.
Tento potomek měl být učitelem nebo řídícím na jihlavském gymnáziu. Je to jen domněnka, nebo shoda náhod, ale možná
také cesta ke ztracenému Johannovi z Šumvaldu č.133, jehož všichni ostatní sourozenci a rodiče emigrovali v roce 1877
do Ameriky